2. kapitola - Sen
Snape na oběd
nešel. Neměl na to chuť. Vyprchala účinnost lektvarů. Stále mu vrtalo hlavou,
kdo je ten, co donutil Hermionu, aby ho opustila. Šel tedy k sobě do
sklepení. Do svého království. Dělal si další lektvary. Zapráskl tím celé
odpoledne. Byl tak ale rozrušený, že se mu povedl jen jeden životabudič. Přitom
si nadával, že je v tuhle chvíli horší než ten trol Longbottom. To mu ovšem
na soustředění nepřidalo. Koukl se na hodiny, zjistil, že bude za pár minut
večeře! „Měl bych máknout!“ Zabručel si pro sebe. Zabouchl dveře a upaloval do
Velké síně. Bylo tam doslova přecpáno. Sotva proplul k učitelskému stolu.
K večeři toho moc nesnědl stejně jako u snídaně. Když viděl Karkarova, radši
mazal k sobě do pokoje. Nerad by poslouchal ty jeho bláboly obzvlášť dnes!
Hned co přišel, rozvalil se po posteli. Pouze si sundal svůj plášť, nic jiného
zatím nechtěl. Ležel na posteli a měl zavřené oči. Nakonec ho přepadl spánek.
Zdál se mu sen.
Zdálo se mu, jak
Hermiona před ním utíká. On se jí snažil dohonit. Přitom se mu hlasitě smála. Pro
něj její smích zněl krásně. Stálé ji pomalu doháněl, až jí chytil. Otočil si ji
k sobě tváři v tvář a líbali se. Potom se ale od něj odtrhla, utíkala dál.
Běžela přes úzkou lávku přes řeku. V rychlosti zakopla, ztratila rovnováhu
a spadla do řeky. Silný proud ji nemilosrdně unášel. Ztrácela se mu z dohledu.
V tom se probudil. Měl Hrozný pocit. Spal pár hodin.
Snažil se znovu usnout. Nešlo to. Myslel na Hermionu. Převaloval se na posteli, nakonec to vzdal. Řekl
si, že se půjde projít po hradě, když nemůže usnout.
Asi deset minut se procházel. Pomalu putoval dál. V tom
něco za zády zaslechl. Otočil se a pošeptal: „Lumus“. Vedle něj klečel nějaký kluk. „Potter! Co tu děláte?“ „Ehm,
no, já, já ….“ Nemohl ze sebe vysoukat slovo. „Mlčte! A postavte se! Nebudu s vámi
mluvit, kdyže mi válíte u nohou.“ „Pane, já jsem upadl.“ „No a co? Myslíte si,
že mě to zajímá? Přeci něco bych vlastně chtěl vědět. Co tu děláte, tak pozdě
večer?“ Harry mlčel. Nedokázal si nic vymyslet. „Čekám odpověď, Pottere! Jinak
to budu řešit po mém!“ Nasadil k tomu ještě zlověstný úsměv. „Ehm, jsem náměsíčný.“
„Chcete si dělat srandu? Dobře máte ji mít.“ Náhle začal mluvit: „Jste stejný
jako váš otec!“ Harrymu se začaly třást ruce vztekem. „Pro něj taky školní řád
neplatil.“ Harry zaťal ruce v pěst. Věděl, že ho Snape provokuje. Nechtěl
na to reagovat. Vztek byl stále silnější. „ Myslel si, že je lepší, když ….“
Harry to už nevydržel. „Sklapněte! Kdo tohle má poslouchat? Takový bláboly!“ „Co
jsi to řekl Pottere? „Aby ste si konečně nebral mýho tátu do vaší hnusný huby!“
„Víš, vůbec s kým mluvíš? Rád ti odpovím na otázky, které si před chvíli
chtěl vědět, pokud mě necháte!“ V jeho očích se zablýsklo. „Kdo tohle by
si měl vyslechnout jste vy! Tohle žádné bláboly nejsou! To je krutá pravda, se
kterou se musíte smířit!“ Chvíli bylo ticho. Potom se ozval: „Teď je čas na
odpověď mé otázky.“ „Já už jsem vám na ni odpověděl.“ „Lžete! Jak chcete, tak
vám vyhovím.“ Harry mlčel. Snape šáhl rukou do své kapsy a vytáhl malou
láhvičku. Ukázal ji Harrymu. „Víte co to je?“ Harry, řekl hned že ne. „To je
Veritasérum. Stačí pár kapek a vyzradíte všechna svá tajemství. To bych se mohl
zeptat na cokoli, jako se vás ptám právě teď. Kdybych ho použil, odpověděl by jste
hnedka bez váhaní. Akorát jeho použití na studentech je ….“ Ztichl. Za jeho zády se ozývalo: „Klap, klap, klap “.
V dalším momentě
byl s nimi Moody. „Co tu děláte?“ Zeptal se váhavě. „Na to se ptám já už
Pottera.“ Odpověděl Snape chladně a rychle schoval zpět lahvičku. „Dělá si ze
mě srandu, ale to mu trpět nebudu!“ Na to Moody začal: „Ale ovšem, Harry dostal
školní trest. Dneska si ho se mnou odpykával. Skončili jsme před chvíli,
protože jsme vůbec neměli potuchy o času.“ Harry nevěřícně kulil očima. Moody
se ho snažil zachránit před Snapem! Snape zvážněl. „To mám vám věřit? Koukněte
se kolik je už hodin!“ „Jsou tři, já vím. Berte ohled taky, jak dlouho mluvíte s Harrym.“
„Jen chviličku.“ Bleskově odpověděl Snape. Moody stále pokračoval. „Nevidím
důvod, co bychom tady měli dále řešit. Harry by si mohl už jít lehnout do své
postele. Určitě je už ospalý. Stejně jako já a možná i vy.“ Snape ještě více
pobledl. K tomu dodal: „Když to tak tvrdíte. Samozřejmě, jestli zase
potkám Pottera, jak si chodí v noci po hradě, vyřeším si to po svým.“ Jen
co domluvil, svým vyhrazeným hrozným pohledem kouknul na Harryho.
Otočil se a upaloval zpátky k sobě. Čím více se blížil
do sklepení, měl divný pocit. Když sešel ze schodů a mířil stále rovně,
zpozoroval, že má otevřený dveře svého kabinetu! Rychle vtrhl dovnitř! To co
následovalo bylo ještě horší. Všechno bylo vzhůru nohama. Všechny jeho knihy
rozházené po zemi, sem tam lahvička rozbitá. Prostě hrůza. Snapea napadlo, kdo
to mohl udělat. Napadl ho Harry. „Ten Potter! Já si na něj dám pozor! Divím se
ještě, že dokázal otevřít ty dveře, když je začarovávám pokaždé, když jdu pryč.“
Broukal si pro sebe. Nezbývalo nic jiného než se dát do úklidu.